Říjen 2010

Zima budiž pochválena

21. října 2010 v 18:00 Libor Bouček

Zbožnuju tohle období. Přemýšlel jsem, kdy se k nám dostaví ta pravá předvánoční melancholie, která pravidelně vyvěrá z typické podzimní deprese. Předpokládám, že to znáte. Zmoklý listopad plný nachlazení prochází a člověk si říká, kdy už bude konec a co má vlastně v životě smysl. Občas ho pobouří vánoční výloha v supermarketu, občas se zamyslí nad masochistickou myšlenkou o dárcí apod. Ale hlavně se utápí ve vlastnomyšlenkové sebedestrukci. Pak přijde prosinec - čas hojnosti a vánočních večírků, který člověk rychle překlene, aby se následně zabil cukrovím, kaprem a smrští panáků a těžce omámen si pořídil nový diář.

To probíhá každý rok a nejhorším obdobím je právě listopadový marast. Letos to ale podle sněhu na D1 vypadá na nekompromisní nástup prosincového počasí. Doufejme, že to bude znamenat i kompletní eliminaci plískanic. A pojdme do spásného prosince naskočit třeba už zítra...

 

...a když jsem u toho...s Martinou Gavriely, která bude v Afterparty mezi 11 a 12 naskočit stoprocentně půjde...

 

:-)


Návrat z říše snů

6. října 2010 v 18:00 Libor Bouček

Předpokládám, že jste už něco podobného zažili. Vracíte se po neskutečně dlouhé době domů a máte to štěstí, že letecky. Já jsem těch návratů zažil mnoho a všechny spojovala jedna věc. Lehká pachut, když se ozvala ta proslulá árie, která vás vítá doma. Smetana. A já jsem zase zpátky. Na Ruzyni se potuluje pár Avií, nevzhledná zamrače ná Praha otevírá svou náruč, aby vás hned vzápětí odvezl frajer za sedm set do centra a vy znovu dýchali malost a falešnou hrdost zdejší. Možná to trochu přeháním, ale když se vracíte z Londýna, z New Yorku nebo z Austrálie, tak vás tahle nostalgie přepadne.

Poprvé jsem prožil opak. Opar nad Prahou se rázem stal rajskou mlhou, taxikář mi ochotně naložil kufry a přivítal mne, odbavení při příletu proběhlo neskutečně rychle a já usedl na svou pohovku doma. Doma. Dokonce se ve mně emoce otočily natolik, že jsem vyhlížele včerejší podvečer a setkání s dentistou operatérem. Poprvé jsem se těšil k zubaři, aby mi vyrval osmičku. Logicky, protože ta dvoutýdenní bolest překročila hranici únosnosti a zákrok pražského profesionála ji měl definitivně zastavit.

To vše ve mně vyvolalo město Buenos Aires. Nemohu ho hanět, neb mi bylo skvělým hostitelem, ale pro Středoevropana je megapole s tolika obyvateli příliš velkou anonymní pastí. Ano, i tam jsou lékaři, ale toho, kterého jsem navštívil já, by mi tady u nás doporučil maximálně můj psí přítel Dak. Buenos Aires je dechberoucí mraveniště, ve kterém se ztratíte nejen fyzicky, ale i psychicky. Jste součást masy, devítiproudých silnic, kde jsou miliony aut. Ale, abych nebyl beznadějný a pesimistický.

Argentina je mimo Buenos Aires naprosto dokonalou zemí, jejíž přírodu ani nelze popsat. Země od vodopádů Iguazu na brazilských hranicích až po Patagonii na samotném jihu nabízí cestovateli neuvěřitelné. Osobně vím, že až dostanu za rok za dva znovu dovolenou (o čemž vzhledem k áčku pochybuji), musím tam vyrazit s batohem a spacákem. Bude to stát za to. Jediné vím, z Buenos Aires zmizím tryskovou rychlostí. V pondělí, až budu schopen psát i mluvit, jsem zpátky. Nesmírně mi rádio chybí!!!